Podrobnosti
Stiahnuť Docx
Čítajte viac
I když ke mně opakovaně přichází mnoho zvířecích lidí, v posledních dnech mnohem více než obvykle, neptám se jich. Ale dnes jsem se zeptala, řekla jsem: „Kdo ti to řekl? Kdo ti řekl o míru a abys mi řekla, abych neměla obavy?“ Řekla, že jí to řekl bratr. Řekla jsem: „Který bratr? Ve své skupině jich mám tolik, mnoho bratrů, mnoho sester. Který z nich?“ Ona řekla: „Ne, bratr z Nebe.“ Pravděpodobně jde o bratra ptáka, který odešel z tohoto světa, ale teď je v Nebi a oni jsou navzájem stále ve spojení. Stejně jako když mi nedávno, vloni zemřel můj psí člověk, neměla jsem příležitost ji vidět, než zemřela. Ale je šťastná. Je v Nové Zemi. A stále se může spojit s jedním z mých psích lidí, se kterým byla společně ve stejném pokoji, spala ve stejném pokoji. A když jedna z nich chyběla, ta druhá byla v panice, zpanikařila a zdálo se, že nechce jíst ani pít, nebo byla velmi smutná. Většinou, když jsem tam byla, přišla jsem, vzala ji k sobě do pokoje a řekla jí: „Tvoje sestra bude v pořádku. Jen potřebuje trochu odpočinku. Doktor jí doporučil odpočinek kvůli nějaké genetické nemoci. Ale je v pořádku, teď je pod kontrolou. Ale prostě musí být na chvíli pryč v nemocnici, aby ji tam léčili. Dobře?“ Tak se ta druhá pak uklidnila. A ty dvě byly velmi dobré kamarádky. Takže i poté, co ta větší odešla, mohou být stále v kontaktu. To je právě to, co charakterizuje vztahy mezi zvířecími lidmi. Zvířecí lidé dokáží mnoho věcí, které mnoho lidí nedokáže. A jsem tak ráda, že vím tolik o říši zvířecích lidí. Jsou tak úctyhodní, jsou tak krásní, jsou tak čistí, tak bezpodmíneční, tak věrní. Och, můj Bože, o zvířecích lidech bych mohla mluvit donekonečna. Proto nikdy, vůbec nedokážu pochopit a smířit se s tím, že někteří lidé je skutečně vraždí a jejich mrtvé tělo si vkládají do svých úst, aby ho snědli. To jsem nikdy nedokázala pochopit. Samozřejmě, děti, byly malé, a už v mládí byly do této situace donuceny, aby jedly maso zvířecích lidí. Ale dospělí tomu rozumějí víc. Proč by to nemohli zpochybnit? Proč milují psí lidi a jedí ostatní zvířecí lidi? Nebo proč používají již hotové maso ostatních zvířecích lidí a krmí jím své psí lidi? Psí lidé jsou bezmocní. Prostě jedí cokoli, čím je krmíte. Ale když je vychováváte od dětství, vědí, že by dali přednost zelenině. Dali by přednost veganskému jídlu. Říkala jsem vám, že jsem krmila racčí lidi na pláži v Itálii i jinde. Prostě dávají přednost mému jednoduchému jídlu, nějakému chlebu a podobným věcem, místo toho, aby zůstávali v moři a jedli rybí lidi. To se jim nelíbilo. Říkali: „Ti rybí lidé strašně zapáchají.“ Ale musí je jíst, když nemají žádné jiné jídlo. Kdykoli je krmím, zvyknou si na to. Nechtějí k moři, aby se najedli. Vracejí se zpět na ten prázdný dvorek, tak je krmím. A jsou tak velmi vděční, tak velmi šťastní. Jednou jsem byla někde jinde, ne na tom samém místě, a nemohla jsem je nakrmit, protože to bylo zakázané. Ale šla jsem do jiného domu, kde byl malý dvorek, soukromý dvorek, a lidé z okolí, se k tomu moc nevyjadřovali. Jednou jsem… Promiňte. Dobře, už jsem zpátky. Tak jsem šla do toho druhého domu a měla jsem něco dobrého, co měli rádi – takový chléb s mnoha semínky, s výraznou ořechovou chutí, který mají moc rádi. Samozřejmě jsem je nenakrmila do sytosti, aby si ještě mohli vyletět a najíst se něčeho z moře, třeba mořských řas nebo tak něco, nebo cokoli, co jedí. A pomyslela jsem si: „Och, oni teď nevědí, kde bydlím. Nemohu jim to dát.“ Ale zavolala jsem jméno krále racčích lidí, té skupiny a z té doby, když jsem je tajně krmila na střeše svého druhého domu. A jen jsem řekla: „Och, králi ty a ty, slyšíš mě? Víš, kde jsem? Mám pro vás nějaké jídlo.“ Och, okamžitě. Jenom, jak dlouho to trvalo? Dvě minuty. A byla jsem daleko od mořské pláže, kde se nacházeli. Okamžitě přiletěli tak rychle, dorazili k mému domu. To jsem nečekala. Takže jsem ani neměla jídlo v ruce. Řekla jsem: „Dobře, počkejte, počkejte chvilku. Přinesu to.“ A oni opravdu čekali, tiše. Žádné kvákání, žádný hluk, nic – tiše. Věděli, že bych mohla mít potíže. Och, a pak jsem je nakrmila. Ale neodvažuji se to dělat pořád, protože pokud žijete poblíž města nebo v obci, lidem není dovoleno krmit divoké ptačí lidi. Dokonce vám to nedoporučují; jinak jich krmím až příliš. Krmím veverčí, liščí, krysí, kočičí, divoké kočičí a skunčí lidi, všechny druhy zvířecích lidí, kteří přijdou. Tak to vždycky bývalo. A tenhle druh, který má – jak se to jmenuje? – ti, co mají na těle spoustu bodlin. Zapomněla jsem, jak se jmenují. Zapomněla jsem to. Krmím je také. Oni také přicházejí. A je to legrační, jsou velmi malí, ale když přijdou k vašemu domu, na verandu, a pokud máte verandu z kamene nebo dlaždic, dělají při chůzi velký hluk. „Pom, pom, pom, pom,“ takhle. Myslím, že jsou to ježčí lidé. Ježčí lidé, podobní, vypadají podobně. Někteří jsou větší, někteří menší, ale ti, co ke mně chodili nejčastěji, jsou právě z okolí, z nedalekých keřů, a jsou malí. Jsou velcí asi jako vaše pěsti. Nebo možná to byla mláďata. Moc jsem toho nezkoumala o zvířecích lidech nebo tak. Prostě je miluji. Takže když někoho uvidím, a mohu ho nakrmit, nakrmím ho. Hodně mi chybí. Chybí mi ti divocí zvířecí lidé. Tolik mi chybí moji psí a ptačí lidé. Oni mě také postrádají, ale aspoň spolu můžeme komunikovat uvnitř. No dobře, moc o tom všem nemluvme, protože by mi pak moc chyběli. Takže pokaždé, když vidím nějakého zvířecího člověka zraněného, nebo týraného nebo zanedbávaného nebo brutálně šikanovaného, mám pocit, jako by to byl můj zvířecí člověk. Cítím se tak špatně. Cítím se tak bezmocná.
Zdá se, že krutost vůči zvířatům ve Spojených státech narůstá. Odhaduje se, že každý rok zemře přibližně 10 milionů zvířat v důsledku týrání nebo krutého zacházení. To vyplývá ze zprávy organizace ASPCA (Americká společnost pro prevenci krutosti vůči zvířatům). V těchto případech však existuje ještě další oběť: děti, které jsou svědky týrání. Studie provedená FBI (Federálním úřadem pro vyšetřování) zjistila, že děti, které jsou svědky týrání zvířat, utrpí značné trauma, otupí vůči násilí, a mají vyšší pravděpodobnost, že se samy budou chovat násilně. Organizace PETA (Lidé za etické zacházení se zvířaty) nedávno vyslala do tohoto zařízení tajného vyšetřovatele, který pomocí skrytých kamer pořídil tyto znepokojivé záběry, které podle nich ukazují téměř 10 000 andulek namačkaných do špinavých klecí. Pokud jde o průmyslové chovy, extrémní stísněné podmínky jsou na denním pořádku. Třeba slepice nutí žít v tak stísněných podmínkách, že nemohou ani roztáhnout křídla, a prasata uzavřená v klecích tak malých, že se v nich nemohou ani otočit. Vyšetřovatelé organizace Animal Equality nedávno zdokumentovali chovné zařízení pro prasata, kde prasnice jsou nuceny strávit většinu svého života v klecích, sotva větších než jejich vlastní těla. Dostali jsme se za stadion, kde sloni vystupují, a narazili na tohoto mladého slona. Měl na spánku hlubokou červenou ránu. Navíc má zlomenou nohu. Ten druhý je přivázaný na řetězu. Vypadá naprosto vyhublý. Samá kůže a kosti. A tohle je nejhorší stav, v jakém jsem kdy v Thajsku slona viděla. A to vše ve jménu zábavy. Atd.
Zvířecí lidé jsou jako děti. Představte si tedy, že by se vaše dítě, nebo jakékoli dítě, ocitlo v jejich situaci, to dítě by se cítilo velmi, velmi vyděšené, opravdu vystrašené. A ve svém srdci by pociťovalo velkou, velkou, velkou bolest velkou hrůzu, zvláště pokud by kolem sebe nemělo nikoho, kdo by ho ochránil nebo mu pomohl. Cítím se tak bezmocná. Mám pocit, že nikdy… nedělám dost pro tento svět, pro to neoprávněné utrpení, které je uvaleno na bezbranné, jako jsou děti, miminka zvířecí lidé, oběti válek, a oběti gangsterů, oběti obchodníků s lidmi a ty všechny. Mám pocit, že nikdy nedělám dost. Nemohu udělat dost. Nikdy se mi nelíbilo zůstávat v tomto světě, ale řekla jsem si „Aspoň když zůstanu, mohu něco udělat, pomoct tolika kolika jen dokážu.“ Takže jsem stále tady, a děkuji BOHU, že mi s JEHO/JEJÍ Milostí dovoluje dělat, co jen mohu, a že jsem stále tady, abych všem těm pomohla. Dobře, tohle je jedna část mých deníků, kterou vám možná pošlu. Možná vás to alespoň pobaví, nebo vám to připomene, abyste byli laskavější k bezbranným zvířecím lidem, nebo k dětem v děloze, nebo ve vaší vlastní děloze a přemýšlely o tom, abyste chránili toho malého andílka ve vašem těle, a pečovali o něho nebo o ni, až se narodí. Modlete se k BOHU, aby je ochraňoval a aby se z nich stali ti nejlepších občané, jaké si pro tento svět přejete. Myslím, že to je pro dnešek vše. Prostě to ze mě vyšlo spontánně, i když jsem měla v plánu představit vám svůj rozhovor s Králem. Ale někdy se cítím také trochu nesvá, protože když přijdou, tak mě prostě až příliš chválí, a mají mě tolik rádi a projevují mi tolik úcty a lásky. A já se pak cítím v rozpacích. Ale nevadí, řekla jsem si, že pravdu je třeba říkat za každých okolností. Jenže na to pak nemám vždycky čas. Nevím, proč mě dneska ten pohled na ptačí lidi a rozhovor s ptáky(-lidmi) přiměl mluvit právě takhle. Obvykle je nežádám, aby přišli, ani nic podobného. Prostě přicházejí pořád. Někdy dokonce pozdě v noci – přitom by už měli být daleko a spát. Nebo brzy ráno – neměli by vstávat tak brzy před východem slunce, ale přesto to dělají, přicházejí a sdělují mi dobré zprávy. Téměř každý den slyším dobré zprávy, nejen jednou denně, vícekrát. Ale alespoň jsem vděčná BOHU za to, že určitým způsobem utěšuje mé srdce. Děkuji Ti, PANE. Moc Ti děkuji, můj MAPA. Děkuji Ti, BOŽE, Všemohoucí BOŽE, Nejmocnější, VRCHOLNĚ Mocný BOŽE, VRCHOLNĚ Milosrdný BOŽE, VRCHOLNĚ Laskavý BOŽE, VRCHOLNĚ Milující BOŽE, VRCHOLNĚ Soucitný BOŽE, VRCHOLNĚ Milosrdný BOŽE. Děkuji Ti, že nám všem žehnáš, na této ubohé planetě. Alespoň někde na Zemi mohou lidé stále žít šťastně. Nevědí, co přinese zítřek. Řekla jsem jim, jak žít šťastněji, a dokonce i navždy. Ale příliš mnoho lidí neposlouchá, PANE. Je mi to tak líto. Přesto Ti stále děkujeme za Tvou bezpodmínečnou Lásku. Kéž jsi ušetřen veškerého utrpení, které prožíváš, když vidíš Tvé milované děti odcházet na to nejhorší místo, jaké si nikdo nedokáže představit, a jak příliš, příliš trpí. Snažím se ze všech sil, PANE. Prosím, buď k nám všem Milosrdný. Děkuji Ti, PANE. Amen. Photo Caption: „Krása je všude, tady, tam, ve vodě, ve vzduchu.“
